Článek si můžete nejen přečíst, ale také poslechnout v audioverzi.
Dnes jsem se vydala na tříhodinovou okružní procházku okolím města. Není na tom nic obtížného, zejména pokud se člověk dobře obuje a občas se zastaví, aby natankoval espresso z termosky v batůžku. Jako obvykle vyrážím ode dveří svého bytu a procházím rušnou ulicí k řece. Kráčím podél řeky až k mostu. Výletní loď odpočívá a nabírá sílu na brzkou jarní plavbu. Přecházím přes řeku a pak mířím zpět směrem na západ. Míjím venkovní tenisové kurty zející prázdnotou. Místo kdysi staré kůlny se tyčí zděná budova s restaurací, kterou pamatuji v dobách její velké slávy. Budova urazila nevyzpytatelnou dráhu a přitom se vždycky přizpůsobila divokosti doby. Obecně mně budova připadá jako žena. Žena, která vedla divoký svobodný život, potom se vdala a starala se o rodinu a domácnost a později se rozvedla a začala podnikat, aby ještě později zkusila štěstí v dalším oboru… a přitom všem se jí podařilo uchovat si svoji osobní integritu. Napadá mě, že život možná nakonec není tak příliš chaotický. To jen okolní svět je chaotický a přináší nám všem změny, které nikdo z nás nemůže předvídat. Ona budova mě nabádá, abych se nedržela žádných zastaralých představ o tom, kým jsem, co reprezentuji, kam patřím nebo jakou úlohu možná jednou budu plnit. Člověk musí být neustále připraven na bouřlivé a nikdy nekončící vlny proměny…
