Dnes jsem  se vydala na  tříhodinovou  okružní  procházku  okolím  města.  Není  na  tom  nic  obtížného, zejména pokud  se  člověk  dobře  obuje  a  občas  se  zastaví,  aby  natankoval  espresso  z termosky v batůžku. Jako obvykle vyrážím ode dveří svého bytu a procházím rušnou ulicí k řece. Kráčím podél řeky až k mostu. Výletní loď odpočívá a nabírá  sílu  na  brzkou jarní plavbu.  Přecházím  přes řeku  a  pak mířím zpět směrem na západ. Míjím venkovní tenisové kurty zející prázdnotou.  Místo  kdysi  staré  kůlny  se  tyčí  zděná  budova s restaurací, kterou pamatuji v dobách  její  velké  slávy. Budova  urazila nevyzpytatelnou dráhu a přitom se vždycky přizpůsobila divokosti doby. Obecně mně budova připadá jako žena.  Žena, která vedla divoký svobodný život, potom se vdala a starala se o rodinu a domácnost a později  se rozvedla a  začala podnikat,  aby  ještě  později  zkusila  štěstí  v  dalším  oboru…  a  přitom všem se jí podařilo uchovat  si  svoji  osobní integritu.  Napadá mě,  že život možná nakonec není  tak příliš chaotický. To jen okolní svět je chaotický a přináší nám všem změny, které nikdo z nás nemůže  předvídat. Ona budova mě  nabádá, abych se nedržela žádných zastaralých představ o tom, kým  jsem, co reprezentuji, kam patřím nebo  jakou  úlohu možná jednou budu plnit. Člověk musí být neustále připraven na bouřlivé a nikdy nekončící vlny proměny…

Komentáře
  • REFERENCE