Od raného dětství mám schopnost „vidět“ určité věci uvnitř člověka. Vnímám energetické bloky v biopoli lidí a na ně navázané emoce, které pak ovlivňují jejich život, často v jejich neprospěch.
Ze začátku to nebyla žádná hitparáda. Neuměla jsem s tímto darem zacházet. Trvalo mi desítky let, než jsem přijala své průvodce z mimosmyslové sféry.
Ti mi od dob, kam moje paměť sahá, rozsvěcovali světlo na křižovatkách mého života. Kterou cestou jít, musela jsem se vždy rozhodnout sama.
Skutečnost, že jsem si nesčetněkrát zajela, svědčila o mé neochotě naslouchat „něčemu, na co si nemohu sáhnout“. Všechny moje životní dálnice a především zajížďky vyústily nejprve v přijetí mého daru s úctou a pokorou a pak, právě díky pokoře, v rozhodnutí onoho daru využívat ve prospěch nás všech a ku pomoci hledajícím.
„Máš na to papír?“
Už to tak je, že v našich krajích po něm všichni touží. Papír lze mít na cokoli a stále ještě je mocným klíčem, který odemyká důvěru lidí a potvrzuje pravdivost vyřčeného.
Papír svědčí o účasti ve vzdělávacím procesu a zvládnutí závěrečné zkoušky.
Nezaručuje ovšem výbornou přípravu na zkoušku a nevylučuje možnost zvládnutí zkoušky například jen díky štěstí na otázky.
Nezaručuje, že jsou informace, nabiflované pro účely složení zkoušky, kvalitní nebo dokonce pravdivé.
Nezaručuje, že získané informace zůstanou uchovány v paměti i zítra či za týden.
Nezaručuje trpělivost, laskavost a empatii, tolik potřebnou pro soucit.
Nezaručuje schopnost komunikovat s traumatizovanými, aniž by nebyli traumatizováni ještě více.
Nezaručuje vyřešení všech vlastních problémů a ani fakt, že ty se vyškolenému nebudou během práce bolestně ozývat.
Nezaručuje schopnost najít a poté zvládat své poslání.
Nezaručí to úspěšně složená zkouška, nezaručí to certifikát, ani dva.
Nezaručí to ani absolvovaný kurz, ani organizace, do které člověk patří.
Ručí si za to vždy jen a pouze člověk sám.
Za to, co ví a umí.
Za to, odkud čerpá informace a podporu pro svoji práci.
Za to, jak pracuje.
Za to, jaký je.