Harmonie nebo chaos. Je to na nás …

Článek si můžete nejen přečíst, ale také poslechnout v audioverzi.

Pokud se nás zmocňuje strach, obavy, úzkost, otázka je jednoduchá: „Co jsme dnes udělali pro to, abychom byli v harmonii?“

Je chvályhodné číst texty o tom, že jsme tvůrci, že si vlastní realitu tvoříme, že máme život ve svých rukou. Často ale zapomínáme na jednu nejjednodušší elementární věc: a to že za svou náladu neseme zodpovědnost my sami. Pokud jsme někde selhali nebo zachytili vlnu kolektivní strachu, co v tu chvíli děláme pro vlastní rovnováhu?

Vše kolem nás je vázáno na úroveň, na které vibrujeme, tedy na úroveň ze které realizujeme – tvoříme.

Zvažme: za koho se považujeme? Za jednu z ovcí ve stádu, jemuž pastevec píská líbivé melodie a přitom kolem stáda obíhá jeho pes, aby nedovolil ani jedné ovečce vybočit a jít si vlastním směrem? Nebo jsme už získali nějaké zkušenosti a začali jsme mít pocit, že svou realitu ovládáme? Pakliže druhá verze je odpovědí: Bingo! Znamená to, že si uvědomujeme a plně přijímáme zodpovědnost za svoji náladu i za to, abychom se v negacích neutopili.

Je stále mnoho lidí, kteří informace jen konzumují. Pravidelně sjíždějí obsahy ezoterických stránek, čtou channelingy a různé predikce ve velkém, ale to vše pouze
na úrovni informací. Pokud získané informace nepoužíváme v reálném každodenním životě, nefungují. A světe div se! Pak nelze být v zářivém stavu a nelze vysílat lásku a světlo. Zkusme se podívat do svého nitra. Jsme nyní tím, co chceme vidět kolem sebe? Odpověď bude zřejmá. Jsme jedním a tímtéž člověkem, který přidává kus sebe, vlastní vibrace i část energie sebe samého a svého srdce dvěma různým pólům: pólu Chaosu nebo pólu Harmonie.

V každé situaci si můžeme představit, že stojíme na visutém mostě, který se houpe
z jedné strany na druhou. Podle toho, co právě cítíme, buď jdeme po cestě, která směřuje dolů do chaosu, nebo se proti vší přesile nalaďujeme pomocí nástrojů a vnitřních schopností na úplně jinou realitu a stoupáme vzhůru.

Bohužel nám tyto schopnosti a nástroje nejsou standardně předinstalovány jako třeba
v počítači či telefonu. Abychom mohli tyto schopnosti a nástroje používat, musíme je nejprve hledat, usilovat o ně, zkoumat je, umět je použít a pak… pak nás realita začne prověřovat.

Nabízí se přirovnání k počítačovým hrám. Nyní jsme v transformačním procesu. Odemkněme tedy všechny bonusy, které jsme třeba i nevědomě nasbírali svým vlastním světlem, překonáváním strachů, nejistot, věčným optimismem či soucitem, abychom nyní mohli zářit, zářit a zase zářit. Zkouškami našich dovedností, zda zářit či být v šeru, jsou každodenní situace. Zářit tak, jak každý z nás nejlépe umí, v míře,
v jaké je schopen právě dnes a právě teď s plným vědomím skutečnosti, že když jsme traumatizováni a v šeru, nemůžeme ovládat svůj život.

Pokud máme ve svých životech stále červená tlačítka, která může stisknout jakýkoli kolemjdoucí, vystavujeme se traumatům. Nejen že stisknuté tlačítko setsakramentsky bolí, ale s každým stiskem zároveň sklouzneme do obvyklého scénáře: sebelítost, utrpení a zášť. Každé takto zapnuté červené tlačítko je pro nás příležitostí vidět, poděkovat, vyléčit se. Tak dlouho, aby nezůstala žádná červená tlačítka. Jistě, můžeme si i nadále považovat svých červených knoflíků – vždyť jsou tak krásné! Jenomže tato stará hra se už v dnešní době stává minulostí. Neexistuje. Existují jen dvě možnosti: buď jsme součástí nové hry a k tomu musíme být skutečně tím, kdo ovládá svůj život, nebo se z kopce valíme do chaosu, a jak to skončí pod kopcem, zatím není známo.

Největší výzvou dneška je naučit se ovládat sebe sama, své emoce, svou energii a minimálně udržet rovnováhu – neutrální stav.

Buďme tím, čím chceme být. Každý z nás chce kolem sebe vidět radost, štěstí, zdraví, pohodu. Ale bohužel, jen velmi málo lidí je připraveno takovým být. Když jsme v pohodě a všechno funguje, je to snadné. Ale když jsme unavení, nevyspalí, přepracovaní…

Jsme zodpovědní za své reakce. Kdo nám brání používat to, co právě teď potřebujeme? Kdo nám zabrání propadnout se do stavu strachu a obav? Překvapení! Je to v našich silách! Pokud to neuděláme my, nikdo to za nás neudělá. Ačkoli bychom byli mnohdy vděční, žádný „Pan Seto“ nepřijde. Všimněme si, že „Pan Seto“ je jako Ježíšek: všichni na něj věří, ale nikdy ho nikdo neviděl. Takže… Marnost! Ono Seto samo neudělá.

Proces, ve kterém se jako lidstvo nacházíme, je procesem transformačním, při kterém se chtě nechtě odpojujeme od starého, přežitého a připojujeme se k něčemu novému. Tento proces neřídíme. Podle toho, jak jej vnímáme, jak se při něm cítíme, zažíváme různé soubory příznaků. Přičemž v celém transformačním procesu neexistují žádné záruky, a proto nabývá na důležitosti sebedůvěra. 

Naše fyzické tělo také podléhá změnám. S tím se musíme nějak naučit žít a adaptovat se. Ale hlavní je náš vnitřní stav, a to zda přebíráme zodpovědnost za své reakce či nikoli. V současnosti není potřeba hloubit jámy mnoho kilometrů do středu Země a vrtat se v některých traumatech. Raději se podívejme, co se kolem nás děje, ne se známými, ne s příbuznými, ale s tím, čemu sami čelíme. Soustřeďme se na své reakce a na to, co cítíme. Cítím teď to, co chci vidět kolem sebe? Pokud ne, co mohu právě teď udělat, abych se tak cítil a vyzařoval?

Každý, kdo dokáže svítit alespoň trochu vibračně výše než kolektivní vlna, nás všechny posiluje.

Nejjednodušší recept: někdo nás naštve, chytíme špatnou vlnu, jsme rozzlobení, zklamaní, otrávení… První věcí, kterou uděláme, je nádech a výdech. Pokud to nefunguje, použijme fialový paprsek z meditací…. Nebo cokoli jiného: vonnou tyčinku, zapálenou svíčku, pusťme si hudbu. Jakmile ucítíme, že jsme v klidu, začal proces: „Každý, kdo dokáže svítit alespoň trochu vibračně výše než kolektivní vlna, nás posiluje“.

Pokud jsme alespoň jednou ve skupinových meditacích prožili sílu společné energie, není to pro nás těžké. Stačí, když jeden rozevře křídla a všichni ostatní vidí, že mají stejnou příležitost. Všichni jsme propojeni. Pokud panikařícího člověka vezmeme
za ruce a roztáhneme naše křídla, má možnost se s námi naladit, sladit se s vibrací, kterou vyzařujeme. Stačí jeden! Ve sportu je také těžké zaujmout první místo, ale když to člověk udělá, ostatní pochopí, že je to i v jejich možnostech

Jsem pro, aby každý udělal své maximum. Vstal, otevřel křídla a držel štít, aniž by se ptal: „co?“, „pro koho?“, „proč já?“. Protože překoná sám sebe, protože překoná strach, protože je tu pro druhé a pomáhá. A to za to stojí. Tak funguje kolektivní pole. Jeden stojí v jedné situaci, druhý stojí v jiné situaci, třetí otevřel svá andělská křídla ve třetí situaci. Každý je prospěšný tam, kde je, protože dělá přesně to, co umí.

Vysílejme své vnitřní světlo. Soustřeďme se na pocity, které chceme vidět kolem sebe, a vysílejme je zevnitř. Každý z nás plní svou roli, každý má andělská křídla. Otázkou zůstává, zda je otevře. Nikdo nás nemůže nutit ani přesvědčovat. Křídla lze roztáhnout jen dobrovolně, protože cítíme nutkání zevnitř. Já osobně jsem pro vysílání vnitřního světla.

Každý je ve své vlastní fázi. Vždy jsou ti, kteří jsou za námi. Vidí nás, jsou námi vedeni a jsme pro ně příkladem. Ne ten, kdo je někde hodně vepředu, ale konkrétně my. Ostatní vidí – uspěli jsme, překonali jsme to, vyrovnali jsme se s tím, tady jsme byli úspěšní…

Buďme těmi lidskými anděly, kteří v těžké chvíli uprostřed paniky, chaosu, hysterie, místo aby běželi s davem, otevírají svá křídla. V tomto případě není každé otevřené křídlo ani tak důležité pro nás, ale pro všechny, kteří nás obklopují.

Přeji nám, abychom andělská křídla otvírali jednoduše proto, že máme takovou příležitost a schopnost.