Článek si můžete nejen přečíst, ale také poslechnout v audioverzi.
Není to tak dávno, kdy facebookem jako úderem na gong proletěla zpráva, čeho lidé litují na sklonku života. Nejčastěji opakujícím se steskem bylo zjištění, že člověk nežil život podle svého srdce, ale podle očekávání svého okolí. Vyplývajícím poselstvím se stalo: „Dělej, co chceš!“ Jak jednoduše řečené, ale jak mylně vyložené. Konzumní člověk velmi rychle chápe: „Dělej si, co chceš!“ Díky zvratnému zájmenu sklouzáváme k pocitu, že máme nárok na všechno vně. Zatím co bez zvratného zájmena se náš nárok posouvá do oblasti uvnitř nás. Z toho vyplývá dělat vše, co je skutečně naše. Dělat, co chci, obnáší důvěrnou znalost sebe sama, a to je něco, čemu se lze díky dnešní době snadno vyhnout. Stačí nebýt sám. Sociální média, seriály, práce, zábava, společenské povinnosti… Pokud člověk nechce, nemusí strávit ani sekundu pohledem do sebe z pro sebe nevyvratitelného důvodu: „Nemám čas.“. Tak odsouvá odvahu do vyšších pater: až děti odrostou, až splatím hypotéku, až dodělám školu, až…, až… Ze záhadného důvodu se většina z nás vyhýbá sama sobě tak dlouho, dokud to je možné. Na konci pak stojí věta: „Všelicos by mohlo být jinak, kdybych já sám….“
