Řada důvodů, proč jsem už nechtěla být zaměstnancem, je příliš osobních na to, abych je tady uváděla. Mnoho z nich souviselo s mými problémy, ale podstatná část také s problémy firmy. Je jasné, že v pracovně-právním poměru jsou vždy dva: zaměstnavatel a zaměstnanec. Dva soubory názorů, směrů, omezení… Myslím, že nejsem schopna podat objektivní verzi příběhu, proto nebudu rozebírat, proč jsem dřív chtěla být zaměstnancem a proč jsem později začala toužit po „volné noze“. Do žádné z těchto věcí se nebudu pouštět. Stačí říct, že jediná možnost matky samoživitelky, která mi připadala nemyslitelnější než ze zaměstnání odejít, bylo zůstat. A jediná věc, která mi připadala ještě nemožnější než zůstat, bylo odejít. Nechtěla jsem nic vysvětlovat. Chtěla jsem potichounku vyklouznout zadními vrátky, aniž bych způsobila nějaké pozdvižení a pak běžet a běžet až někam nahoru… k prameni…
